Bublina

* stránka je počmáraná černou změtí čar, vyzařující auru zoufalosti*

   Ahoj Hannah, dny na Hradě jsou divnější a divnější. Profesoři se nevyjadřují k divnému počasí. Jako by se nic nedělo, jako  by vše bylo dokonalé. Ale lidé kolem nás umírají a my tu žijeme v bublině. V uzavřené bublině. V bublině, která se zmenšuje a zmenšuje a zmenšuje. Její okraje se už dotýkají mé kůže. Brzo mi dojde vzduch, nemůžu dýchat. Nemůžu cítit. Vše je mi vzdálené, oddělené, jako by mne i má duše pomalu opouštěla. Ztrácím kotvu, která mě drží při zemi. Ztrácím kompas vedoucí mne správný směrem. Svět se točí, vše se točí a já stojím uprostřed. Uprostřed víru, který mi bere vzduch z plic. Chci řvát, ale nemůžu, už mi nezbyl žádný vzduch.

   Cítím jen studené prázdno, pohlcující vše co je mi milé. Ale já se nezastavím víš. Budu bojovat, i kdyby to znamenalo ztrátu sama sebe. Budu novější, silnější, chytřejší. Nechci už být uplakánek, nechci se litovat, nechci hledět na minulost se sklopenými očkami. NE! 

   Našla jsem si způsob, kterým ze sebe všechny tyto pocity dokážu dostat. Tanec. Nemyslím tím chachu či jive. Myslím tím hýbání se podle vlastního cítění. Při něm se cítím svá. Ano při famfrpálu dokážu vypustit vše z hlavy, ale při tanci to špatné dokáži využít k dobrému. Silnou energii dokážu proměnit v auru zvětšující průměr bubliny, která mě stlačuje každým dnem více a více. Dodává mi vzduch, o který mé plíce žadoní.