Oficiálně jsem přišla o kamarádku

   *stránka je bez jakýchkoliv nákresů, jen sem tam jsou zaschlé slzy*

   Milá Hannah, vše se hroutí a kvete zároveň. Co se týče hroucení? No zhroutil se celý Hrad a můj vztah s Miou. Co se týče Hradu, tak furt sice stojí, ale vypadá děsivě, všude je kamenní a praskliny, dokonce nás na nějakou dobu evakuovali. Trochu jsem doufala, že zruší dokonce  zkoušky, ale takové štěstí očividně prostě nemám. 

   Teď jsme na Hradě a zkoušky už jsou v plném proudu. Většinu času trávím zachoulená v knihách a nebo trénuji. Po dlouhé době jsem taky obnovila přátelství s Reecem. Od té doby, co se z něj stál král jsem byla ohledně jeho dost zmatená a pak když jsme mu to oznámili, stáhl se do pozadí. Asi to musel vstřebat. Ale teď už o tom dokonce vtipkuje. V podstatě se hodně změnil. Chvílema ho nepoznávám. A ni nevím zda k lepšímu nebo horšímu. Asi lepšímu, snad tu šťastnou náladu jen nehraje. To by mě moc mrzelo. Ale né vždy je všechno takové jaké se zdá býti.

   No a teď přecházím k tomu doopravdy bolestivému. Mia se ode mně odtáhla, totálně mě odřízla. Vzala mne za zrádkyni a blbku a řekla, že takovou kamrádku jako já rozhodně nechce. Chtěla jsem jí to vysvětlit, chtěla jsem jí říct, že mě to mrzí a že ani já ani Leon jsme rozhodně neplánovali se do sebe zakoukat. No neodhodlala jsem se k tomu a pak už bylo prostě a jednoduše POZDĚ! Maya si naší situace okamžitě všimla a chtěla nás usmířit. Dokonce se sama s Miou pohádala, ale jejích rotržka netrvala dlouho. Následující dny byly tiché až na ten poslední. Zrovna jsem dokončila poslední zkoušku a byla v dobré náladě. Těšila jsem se až vše povyprávím Leonovi a užiju si super večer. No pravda byla opakem.

   Maya si všimla příležitosti mně a Miu usmířit a hned jí využila. Zatáhla nás tři do kouta a snažila se nám pomoct. Mia však nic nechtěla slyšet a hned místnost opustila. Naneštěstí zrovna za námi přišel vykulený Reece a Mayu namíchl. Byla na něj dost zlá a když odešel tak plnou silou praštila do zdi svoji pěstičkou. 

   Oněměla jsem a pak hned začala jednat. Násilí není řešení a už vůbec ne vykonané na sobě.  Lehce zakrvácenou a odřenou ruku jsem ji pořádně omyla a pak na pokoji zavázala. Ze začátku to nevypadalo nijak vážně, ale pak to začalo otýkat. Myslím si, že to má naražené. No snad jen to.

   Pak přišla ta horší část večera. Byla jsem vysílená a chtěla jít spát tak jsem se v rychlosti rozloučila s Leonkem a vydala se do pokoje. Otevřela jsem dveře a uslyšela rozmluvu Mayi a Mii. Něco málo jsem zaslechla a hned jsem pochopila, že jsem středem tohoto rozhovoru. Tiše jsem za sebou zavřela a nechtěla se vměšovat. Ale pak Maya zmínila, že mám Miu ráda a já prostě musela něco říct.

   Vložila jsem se do rozhovoru a přiznala jak moc mi Mia chybí a že neskutečně lituju, že jsem jí o tom neřekla dříve. No nechtěla slyšet nic. Maya nás opustila, abychom si to mohly hezky spolu vyříkat. Neměla to dělat, protože po jejím odchodu se vše instantně zhoršilo. Mia začala být zlá a to myslím doopravdy ZLÁ. 

   Podobně jsem se cítila jenom když nás šikanovaly ti blbci na naší základce, za to že jsem byly jiné. Předtím jsem za to nemohly, ale teď? Teď jsem si to zasloužila a moc dobře to vím. O to více to bolelo. Na tamtěch lidech mi nezáleželo. Ale Mia? Ztratila jsem blízkého člověka...Během hádky jsem si nevědomky zatínala nehty do kůže na ruce. Necítila jsem to do té doby než jsem ruku uvolnila. Objevily se mi tam celkem hluboké rýhy. Nebylo to úplně do krve, ale neměla jsem k tomu daleko. Bylo to to jediné, co mi pomohlo k tomu abych se tam totálně nerozbrečela. Slzy mi však tekly a brek mně čekal hned, co jsem se zachumlala do peřinek. 

   Během večera jsem pochopila, že šance na usmíření jsou v podstatě nulové a pravděpodobně příští rok požádám naši kolejní o jiný pokoj. Snad to pochopí a nebude si myslet, že je to jen z rozmaru.  

   Něco krásného jsem získala a něco zas ztratila. Musím však říct, že bych Leona už ztratit nedokázala. Jen díky němu mi černobílý Hrad začal znovu připadat o něco málo barevnější. Díky němu vstávám z postele bez problémů, protože doufám, že ho objevím ve spolce. Ani už tolik nevynechávám jídla, protože je na nich on. No a když tam nejdu? On mi jídlo přinese. Jsou to maličkosti, co mi rozzařují den a co mi pomáhají tuto situaci zvládnout. 

   Bez něho a Mayi bych si na hradě přišla mrtvá. Maya je má psychická opora ač si to kolikrát neuvědomuji, právě ona je vždy za mými zády připravená mě chytnout, když bude třeba a pokud kvůli tomu abych si tyhle dva mohla nechat ztratím ostatní. Tak ať. Píšu to s těžkým srdcem, ale jsem připravená dělat pro ně dva oběti. 

   Přes to všechno mám naději. Je to ohýnek, který momentálně zhasíná a moc nehřeje, ale je tam a doufám, že dříve nebo později se s Miou opět usmíříme a budeme o to silnější. Možná je to jen pouhé přání a nebude vyslyšené, ale ohýnek ho slyší a jen díky němu nezhasl.

Moc mi chybíš Hannah a právě teď bych tě u sebe potřebovala více než jindy, pa Gab *zlomené srdíčko*