Přátelství
*v rozích stránek jsou nakreslené malé vlnky*
Ahojky Hannah, opět sedím na svém oblíbeném místě v mučírně a poslouchám řádění kostlivců, ovšem jediné, co se mi poslední dobou honí v hlavě je, koho mohu vlastně doopravdy považovat za kamaráda. Už na tomto hradě zažívám třetí rok života a poznala jsem tu tak moc a zároveň tak málo lidí. Z vyšších ročníků u alespoň většiny tuším, kam si je asi tak zařadit či s kým se baví, u mladších už jsem naprosto ztracená.
Je tu tak moc lidí, které zdravím a přitom ani neznám pořádně jejich příjmení. Mohu snad takové lidi považovat za kamarády? Rozhodně ne. Ano vím, že mám Mayu, se kterou jsme tak rozdílné až nás to spojuje. Občas si trochu připadám jako její brzda. Jsem tam když jde do tuhého, ale nikdy ji nenechám jet dostatečně rychle, aby si uvědomila, že mě vlastně vůbec nepotřebuje.
Jsou tu další tváře jako Mia, ovšem s ní je to od konce minulého roku jiné. Snažím se na ni být milá, ale pokaždé když ji vidím, slyším v uších její řev z onoho večera a uvědomím si, že my dvě si pravděpodobně nikdy blízké nebudeme a pokud ano rozhodně ne v bližší době.
Elizabethin hlas slýchám možná tak na hodinách, ale na koleji nás už ani nezdraví a Gen se začínám spíš pomalu bát než ji považovat za velice blízkou. Susan je super jen jsme nedostaly tak úplně možnost se někdy více sblížit. Momentálně teď si kromě Mayi asi přijdu nejbližší s Odette, která se nebojí po večerech vyjít z pokoje a být s námi.
Všimla jsi si, že vlastně celou dobu mluvím jen o lidech z mé koleje? Přesně to je ten problém. Dostala mě na kolena má vlastní povaha, nenávidím přeplněné místnosti a mám úzkosti když jsem u stolu, kde naráz mluví více jak 3 lidi, protože nestíhám vnímat všechny. A pak si všimnu, že všichni okolo mne mají přátelé mimo koleje a já nemám tak úplně nikoho.
Možná je to souzené, na základce jsme byly tak jen my dvě oproti všem, zažívaly jsme šikanu a nepotřebovaly nikoho jiného. Asi jsem si prostě zvykla na to nevyhledávat si přátele. Začíná mě to však štvát. Občas si sednu na schody ve vstupní síni a koukám na houfy hlav procházejících pode mnou a přemýšlím nad tím zda právě někdo z nich by se těšil z mé přítomnosti. Pravděpodobně ne a i kdyby jo tak nemají jediný důvod se semnou začít bavit.
Nejvíce mě vždy lákal havraspár. Ač si nejsme zas tak blízké tak věřím, že kdyby se něco stalo a já to napsala Laurie tak bych na odpověď nemusela čekat moc dlouho. A i June vypadá celkem v poho, pořád na ni koukám jako na holku, co ublížila Laurie, ale pokud se přes to přenesla i ona, pravděpodobně bych měla taky. Třeba ta celá pitomá soutěž nakonec bude k něčemu dobrá a já se vážně seznámím s někým jiným a najdu si přátele, které bych nečekala.
Když mě už prostě nebaví předstírat zářivý úsměv. A to bych řekla, že se v tom každý den zlepšuji a zlepšuji. Ovládání emocí byla vždy má silná stránka a i přes pár výbuchů se vždy držím na uzdě i když se mi zrovna láme srdce na dva kusy nebo mám chuť řvát kvůli nějaké nepravosti nebo chuť dát někomu pěstí, protože ublížil osobě mně blízké. Prostě bych chtěla mít odvahu říct, co si doopravdy myslím, jako Maya, ve všem dokonalá Maya, nikdy a v ničem se jí nebudu rovnat a ani se k tomu blížit. Nenapadá mě jediná věc v čem bych byla lepší jak ona. Pomáhá mi to se motivovat a snažit se víc a víc, ale občas je to prostě jen demotivující a mám chuť vše zahodit a vrátit se do našeho bunkříku v lese za Balthazarem a nemuset se s nikým srovnávat.
Dobře už fakt moc blábolím, chtěla jsem ti říct o Halloweenu, ale myslím, že to nechám na jindy.
Pac a pusu tvá zlatonka Gab *malinké srdíčko*
