Relationship

*stránka je zaplněna spoustou srdíček různých tvarů a velikostí *

   Ahojky Hannah, ač se teď děje spousta špatných věcí, tak se mi přihodila i jedna úžasná. Jsem zamilovaná!! A ano do zářivky. 

   Po hádkách s Miou jsem dny trávila spíše v tichosti a bez úsměvu na tváři. Maya s Leonkem se mě sice pokusili rozveselit nesčetněkrát, stejně mi ti prostě moc nepomáhalo. Jejich přítomnosti a ironických vtípků jsem si užívala. Byla jsem neskutečné vděčná za jejich snahu. 

   V jednu chvíli zářivku už prostě má nálada přestala bavit a tak navrhl super nápad. PIKNIK! Nadchlo mě to, protože velký studený hrad nebylo nic pro mě a co je lepšího něž slunné poledne s nejbližšími a jídlem. Domluvili jsme se na bodu srazu a já si šla dobalit kufr na zítřejší odjezd. 

   Nakonec jsem dobalila dříve a vydala se na oběd pomoct Maye s Leonkem s jídlem. Po dlouhých těžkých dnech jsem měla zase super náladu. No došla jsem do Velké síně a očkem zahlédla Miu, jak tráví oběd si nimi. Chuť pomoct mě hned přešla a já musela vypadnout. Nevadí mi, že se baví, to vůbec, ale nechtěla jsem vidět její změnu výrazu kdyby si mě všimla. 

   Vyběhla jsem z hradu a dostala jsem nával adrenalinu a zlosti. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Každopádně se mi povedlo doběhnout k famfrpálovému hřišti a běžet dál a dál. Nevnímala jsem okolí a běžela sprintem.

   Po chvíli mé tempo začalo ubírat na síle a já se konečně rozhlédla, kde to vlastně jsem. Byla jsem v zapovězeném lese. Mé prudké zastavení mi nadělilo lehkou modřinku na ruce, protože jsem zastavila o strom. Né jen, že jsem netušila, kde jsem, ale zvuky ozývající se ze všech stran mě děsily a já nevěděla, co dělat. 

   Snažila jsem se dostat pryč, co nejdříve. Na okraji lesa jsem zahlédla něco modrého a má zvědavost mi prostě nedala. Byl to rarach. Vyděsila jsem se a nechápala, co tam dělal. Pravděpodobně utekl když jsme si na OPČM zkoušeli jejich zmražení. Bez váhání jsem vytáhla hůlku a díky momentu překvapení jsem ho zmrazila a vzala nohy na ramena.

   Konečně jsem se dostal až k hradu a měla možnost se vydýchat. Dlouhá procházka po pozemcích mi pomohla si trochu utřídit myšlenky. Pak mě trklo. PIKNIK! Museli tam na mě čekat už hroznou dobu. Sic jsem přišla o chuť k jídlu, nechtěla jsem je zklamat.

   Dorazila jsem k nim a snažila se ignorovat jejich rozhořčené výrazy. Pak mě čekalo jejich štěbetání a konečně pár úsměvů. 

   Piknik jsem si moc užila. Vlastně jsme tam byli až do večera a nebýt vyhlášení školního poháru tak tam jsme asi až do večerky. 

   No školní pohár mě moc nenadchl. Věděla jsem, že jsme druhý, ale JEN o 8 BODŮ?!?! To mě dost namíchlo. Kéž by Huxleyho nezatkli a on nám opravil eseje. Byli bychom prvniiiii... no nevadi, příští rok už to vyjde. 

   Opět jsem neměla chuť k jídlu, takže jsem ze slušnosti čekala až dojí ostatní a šla bych spinkat. Leonek mě však chtěl někam vzít a já jsem s ním chtěla být, co nejvíce to jde. Kdo ví kolik času na sebe o prázdninách najdem.

   Vzal mě do účesu na koukání hvězd, tam kde to všechno začalo. V podstatě těmito slovy i začal večer. Ze začátku jsem myslela, že si chce jen připomenout hezké chvíle, ale on navázal na něco jiného.

   Miluju večery, které s ním mohu strávit a tenhle byl rozhodně nejšťastnější. Po koukání na hvězdičky si mě přitáhl blíže a s lehce rozklepaným hlasem mi přiznal, že mě má moc rád. Nechápala jsem na co naráží a chvíli jsem potřebovala než mi to došlo. Přiznala jsem, že i on je na mé mysli pořád a že ho mám moc ráda. Na jeho tváři se vytvořil krásný úsměv. V tu chvíli mi došlo o co tady jde a ucítila jsem horko valící se do mých tvářiček. Takže tohle to je? Takhle vypadá zamilovanost?  

   Víš Hannah je to moc krásný pocit. Když jsem s ním tak se cítím jako bych zářila a všechno je prostě pohádkovější. Musím však říct, že ho nemohu nikdy ztratit, protože to by mi roztříštilo srdíčko na spoustu malinkých kousíčků. Už teď mi chybí a to jsme se rozloučili před pár minutkami.

   Mocinky mi chybíš, tvá Gabuška *kvítek slunečnice*