St Ives

  *na okrajích stránek jsou nakreslené černobílé slunečnice*

 Ahoj Hannah, ptáš se jaké to bylo u rodičů? Ehm, řekněme, že zajímavé. Když jsem přijela tak to i vypadalo, že se rodiče doopravdy zajímají. Prvně se sice mamka strašlivě naštvala kvůli mým modrofialkovým vlasům, podle ní se to k mému věku nehodilo, prý jsem vypadala moc extravagantně a také špiním jméno celé naší rodiny. Taťka si toho snad ani nevšiml.

   Po uklidnění se začali ptát na školu. V jaké jsem koleji a jak to tam vypadá, co za předměty mě baví (především se samozřejmě vyptávali na lektvary, ale ač lživě jsem jim odpověděla, že lektvary mi vůbec nic neříkají a že miluji létání, oba na mě pohlédli s nechápavým a znechuceným výrazem až jsem nedokázala udržet kamennou tvář, bůh ví proč mi to udělalo radost) a zda jsem si našla nějaké kamarády. Samozřejmě je zajímali především mé známky, takže když zjistili, že jsem ještě nedostala své vysvědčeni tak byli zklamáni.

   Před obědem přijela babička Miriam a hned to tam začalo žít. Přiběhla ke mně a silně mě objala. Té jsem přes rok psala každý svůj zážitek, takže věděla o všem. I tak se ptala na plno detailů, které se nám do dopisů nevešly. Dovezla mi spoustu karamelek a přivezla i své koště. Chtěla mě vidět létat. Rodiče ho však v domě nechtěli ani vidět. Takže ho schovala do sklepa. Odpoledne jsme se spolu vydali do lesa. Šli jsme na plácek. Čekala jsem, že tam už začnou mudlové chodit, ale asi se furt bojí, že tam straší. Nechápu, jak se nám to mohlo tak povést. Ale jsme dobré Hannah! Ukázala jsem babičce, co vše na koštěti zvládnu. Udělala jsem pár rychlých otoček a létala všude možně. Babička byla absolutně nadšená. Říkala, že jsem skoro dobrá jako ona byla v mém věku a že ve mně vidí budoucího profíka.

   K večeru se babička vydala domů. Předtím jsme se ještě domluvily, že k ní na přelomu července a srpna přijedu na 17 dnů. Na to se ohromně těším, ač si myslím, že to celé prokecáme a prolétáme. Poté jsem šla na pole utrhnout tvou slíbenou slunečnici. Nevím zda jsi tam byla semnou, snad ano. Přečetla jsem ti veškeré zápisky a zazpívala tvou oblíbenou písničku. Tak strašně doufám, že jsi mne tam poslouchala. Dokonce když jsem přišla k tvému hrobu našla jsem tam spícího Balthazara. Musel tam chodit celý rok. Přeci jen to bylo mé nejnavštěvovanější místo. Vzala jsem si ho sebou domů a šla spinkat.

   Druhý den jsme se s rodiči vydali na plachetnici. Ani nevím, kde ji získali, ale prý je naše. Vypluli jsme na moře. Bylo vtipné, jak ani jeden z nich pořádně nevěděl, co dělat. Bez kouzel bychom se pravděpodobně potopili. Den na moři byl uklidňující. Poprvé po pár letech jsem se s rodiči cítila dobře. Taťka vtipkoval a zaujatě poslouchal mé historky ze školy a mamka ležela vedle nás a četla si nějakou knížku. Občas dodala nějakou poznámku, většinou kvůli mým vlasům. Upekla nám výborné brownies a připravila nám mochito na celý den. Pro mě samozřejmě bez alkoholu. Tajně jsem tam proplížila i Balthazara, který se většinu času skrýval pod mým kloboukem či v mé kabelce. Občasně i vyběhl k okraji, ale po kouknutí dolů zase utekl ke mně. Naštěstí si ho rodiče nevšimli.

   Následující dny jsem strávila převážně doma s Balthazarem. Prošla jsem si celé městečko. Pak jsem zašla do našeho bunkru. Bylo to tam už celé zchátralé. Trošku jsem tam poklidila, ale moc to nepomohlo. Doma jsem ukradla nějakou starou deku a vzala mističku na vodu. Připravila jsem tam pro Balthazara takový malý domeček. Ať tam aspoň někdo přeci bydlí a není to tam pořád opuštěné. Přečetla jsem mu Mágovo srdce a pak se znovu vydala domů. Cestou jsem se chtěla zastavit na hřbitově, ale když jsem koukla přes plot k tvému hrobu, někoho jsem tam uviděla. Byl to James. Rychle jsem se otočila, ale všiml si mne a rozeběhl se přímou za mnou.

   Chytl mě za ruku a tím zastavil. Když jsem na něj pohlédla vražedným pohledem tak dal ruku pryč. Podíval se na mě smutně. Řekl mi, že mu strašně chybíš. A že si každý den vyčítá své hrozné chování. Prý nelituje ničeho víc než těch dnů, kdy si z tebe dělali srandu. Asi se snažil omluvit. Je to tak trošku má chyba. Když jsi umřela tak jsem byla plná vzteku a šla za ním a řekla, že je to celé jeho vina. Že kvůli němu a těm jeho kamarádíčků si měla špatné nálady a že nebýt jeho tak si stále naživu.

   Neměla jsem to dělat. Byla to blbost a až v tu chvíli jsem si uvědomila, že kvůli tomu poslední dva roky nemyslí na nic jiného. Omluvila jsem se mu a řekla, že to není pravda. A že za tvou smrt nemůže. Vypadal klidnější. Myslím, že v tomhle bodě jsem byla jediná, kdo mu mohl na mysli odlehčit. Chvíli jsme si spolu ještě povídali. Svěřil se mi, že chodí ke tvému hrobu alespoň jednou týdně a přiznal, že tam občas vidí nějakou ještěrku, která najednou zmizí nebo se zmenší. Trošku jsem se usmála a snažila se to zakecat. Nakecala jsem mu, že to je u ještěrek běžné. Myslím, že kvůli mně bude propadat z přírodních věd.

   Také se mě ptal zda jsem se vrátila na zbytek léta a nebo tu už budu pořád. Když jsem mu řekla, že chodím na internátní školu v Londýně a že za chvíli odjíždím na brigádu, tak to vypadalo, že se mu ulevilo. Normálně bych se cítila uražená, ale v tomhle jsem ho pochopila. Čím déle jsem s ním byla tím více se mi začalo vše vracet a já byla smutnější a smutnější. Myslím, že na tom byl stejně.

   Pak jsem se už jen sbalila a rozloučila se s rodiči, kteří se vrátili do starých kolejí a zapomněli, že mají dceru. Myslím, že jeden den v roce je pro ně maximum. Dala jsem Balthazara do našeho bunkříku a hodila letax do krbu. Zřetelně jsem vyřkla " Farma na konci duhy" a z bílého obývacího pokoje se stal hlavní vchod farmy. Kufr jsem si dotáhla nahoru a vybalila se. No a zítra mě zas čeká práce.

Moc mi chybíš :(, Gab