Tornáda na denním pořádku
* přes celou stránku je nakresleno šedé tornádo a pár písmenek kolem něj je nakloněno na stranu, jak kdyby je tornádo unášelo*
Ahoj Hannah, říjen se od září nijak zvlášť nezměnil a to rozhodně nemyslím v nudné stránce věci. Právě naopak.
Hodiny se pořádně rozjely, na hodně z nich máme jiné profesory, takže si musíme zvykat. Nejvíce jsem si oblíbila Jamese Parkera, zástupce kolejní zmijozelu a našeho profesora dějin. Je přímý a rozhodně není na hodinách milý. Naposledy si všiml, že Isaac si na dějiny nepřinesl svou kravatu a úplně normálně ho vyhodil a řekl ať se bez ní nevrací. "Nečekaně" Isaac se nám ten den do hodiny již opravdu nevrátil. Celou dobu jsem zadržovala smích a nemohla si prostě pomoci. Mám z něj určitým způsobem respekt a na jeho hodinu rozhodně nikdy bez uniformy nepřijdu.
Mezi sradnou tu však bylo i obrovské osobní zklamání... Vím, že nemám na kouzla přirozený talent jako třeba Maya či Reece, ale přišlo mi, že jsem trénovala dost na to, abych se jim vyrovnala, ale ne. Při hodině OPČM jsme se učili nové kouzlo. První se povedlo Reecovi a pak Maye, nejsem si sice jistá zda ho udělal i někdo jiný, ale jsem si jistá s tím, že já měla být mezi nima! Chvíli mi bylo i do breku, ale co mě nezabije to mě posílí, že? Od té doby makám trojnásobně. Každou volnou chvíli trénuji, i kdybych snad jen měla sedět a povídat si s kamarády a přitom rozsvěcovat a zhasínat hůlku. Pokud mě na nejlepší pozice nedonese talent tak se tam nečekaně vřítím sama.
Když zrovna netrénuji, nelítám a neházím si s camrálem u vrby mlátičky a nejsem na hodině či jídle tak hledám s Mayou různá zákoutí hradu, snažíme se objevit každou tajnou chodbu či místnost a především přijít na to, kde je ta místnost, o které psali ve věštci. Ta s runami. Pravděpodobně zkusíme někde odchytit toho odeklínače a je jedno jak, ale nějak ho zahnat do rohu, aby nám alespoň něco řekl. Nepotřebuji nutně slyšet o té místnosti, chci slyšet něco o runách, chci se učit o runách a když už se to v Bradavicích neučí tak si musím najít jiné zdroje. Dokonce mi i trochu pomohla Rose, která mi poslala šperhák, taková sranda věc na otevírání dveří, bohužel nevím jak to funguje a zatím mé veškeré pokusy byly neúspěšné.
V sobotu mě čekal první famfrpálový trénink roku, nemohla jsem se dočkat. Tvrdě jsem trénovala a těšila se na to až si zahrajem. Dokonce na nábor přišla i jedna prvačka a Laurie s Aurorou. Ty dvě jsem tam ráda viděla. Když zrovna ony dělaly slalom tak já se zbytkem jsme se přesunuly k obručím. Zkusila jsem si pozici brankáře no a co bych na to řekla. Rozhodně to není můj šálek kávy. Baví mě ta akce, ale já chci střílet a získávat body, stejně jako babička né jim zabraňovat. Naštěstí tu byly dívky, kterým tato pozice šla mnohem lépe, takže jsem se jí nemusela nijak ujmout.
Ale co se nestalo pak...začal se zvedat opravdu silný vítr a nad zapovězeným lesem se udělalo temno, jak kdyby tam již začala noc (ovšem ne pěkná noc s hvězdami, zamračená studená noc) a u nás bylo stále odpoledne. Vítr začal být větší a větší až jsme se skoro neudržely na košťatech a musely slétnout dolů na zem. Začalo se k nám blížit tornádo a s tím přišla i mírná panika. Profesor Taylor nás všechny vzal zpátky do hradu, kde na nás již čekal profík našich formulí a začali nás počítat. V tom všem zmatku jsem tam dokonce nechala svou brašnu společně s lucernou a pláštěm. Snad se jim nic nestalo. Rozutekly jsme se na koleje a vše se jen zhoršovalo...my jsme většinou dost v bezpečí, co se týče naší koleje. Přeci jen podzemí, žádná okna. Stabilní chráněné místo, ale i tam jsme se obávali zaplavení.
Voda za okny byla rozbouřená, jak jsem ji ještě nikdy neviděla. Ano od začátku tohoto školního roku špatné počasí bylo úplně normální. Silné větry a nárazy vln na naše okna, kolikrát jsme si říkali zda to vydrží ještě jeden náraz, ale tentokrát to bylo jiné. Horší, mnohem horší. Ryby plavaly tam a zpátky bez možnosti úniku a my vše jen sledovali. Obrovská větev narazila do skla a zabila přitom nejednu rybku a my již viděli, jak se spolka plní vodou. To se však nestalo. Sklo vydrželo a pomalu se nám vše uklidnilo. Nejsmutnější bylo, jak jsme viděli padat ke dnu všechny mrtvé myši, rozlámané kusy nábytku, utržené větve a mnoho dalšího.
Pak k nám dokonce přivítala naše ředitelka a kolem oken seslala složitá ochranná kouzla. Slíbila, že bude vše v pořádku a zas zmizela. My se uklidnili a já se vydala s Mayou a Yvi trénovat do soubojovky.
Nevím, co se to v Bradavicích děje, ale slibuji ti, že tomu přijdeme na kloub.
Moc mi chybíš:(, Tvá Gab *srdíčko*